PRŮHLEDNÁ KRAJINA: ŠPANĚLSKO

Sekce Průhledná krajina se vrátila do období Francova autoritářského režimu ve Španělsku. Připomněla řadu významných dokumentárních filmů natočených v té době a v ucelených retrospektivách uvedla dílo režisérů Basilia Martína Patina a José Val del Omara.

Basilio Martín Patino

Vystudoval filozofii a záhy na sebe upozornil jako nadaný spisovatel. Avšak důležitým okamžikem bylo pro něj v roce 1953 založení Filmového klubu na salamanské univerzitě spolu s Joaquínem de Pradou, kde se stal i redaktorem časopisu Cinema Universitario. Byl aktivním účastníkem a organizátorem tzv. salamanských rozhovorů (1955). Následně se přestěhoval do Madridu, kde vystudoval filmovou školu IIEC. Věnoval se natáčení reklamních spotů pro firmy jako Coca-Cola nebo Schweppes. V roce 1965 debutoval hraným filmem Devět dopisů pro Bertu uvedeným i v československé distribuci, kterým se zařadil do proudu tzv. nového španělského filmu, nicméně třemi následujícími díly – Písně pro poválečnou dobu (1971), Ctihodní kati (1973) a Vůdce (1977) se natrvalo stal zakladatelem moderního španělského dokumentu.

Jeho autorský styl nespočívá pouze v originální práci s archivními materiály, což lze vidět v případě Ctihodných katů nebo filmu Madrid (1987), ale především v hledání významových mezer. Jeho dokumenty nejsou plné objektivních dat, ale naopak se snaží o subjektivní postižení doby (Písně pro poválečnou dobu), diktátora Franka (Vůdce), emociálního stavu odsouzence na smrt a jeho kata (Ctihodní kati) nebo vůbec o vlastní osobní úvahu na téma, jak vůbec točit filmy o historii (Madrid). Patino je natolik originální, že nepotřebuje využívat „typicky španělských témat“, ale stačí mu jen dráždit svědomí svého národa.

José Val del Omar

Básník techniky. Mechanik umění. Postava José Val del Omara (1904–1982) přímo vybízí k řadě dichotomií, které nicméně v jeho případě je třeba vnímat jako syntézu avantgardy a tradice, mysticismu a materialismu, viditelného a neviditelného. Jeho tvůrčí dráha je vedena koncepcí umění jako techné; tedy jako tvůrčí technika, která vytváří realitu, jež předtím neexistovala. Val del Omar se přes své pokusy a patenty prosadil jako vynálezce, který chtěl ukázat, že kinematografický akt je celistvým smyslovým zážitkem, přesahujícím dvourozměrnou povahu obrazu, a snažil se prozkoumat jeho možnosti hmatové a vůbec fyzické. Toho chtěl dosáhnout prostřednictvím vlastních inovativních systémů, k nimž patřily diofonie (stereofonní kontrapunkt), tactilVisión (systém blikajícího obrazu v pravidelných pulzních intervalech, čímž se mělo dosáhnout “hmatatelného” obrazu) a techniky dvojí projekce přesahující nebo přetékající samotný obraz. Soubor těchto holistických pokusů aplikoval Val del Omar na své mistrovské dílo, jímž je diagonálně-geografická cesta Španělskem s cílem materiálního, poetického a kinetického zkoumání základních živlů světa.

Průhledná krajina: Španělsko

Současný dějepis rozlišuje minimálně tři období frankistického režimu. Prvním bylo vítězství katolické, monarchistické pravice nad silami reprezentujícími zvolenou vládu republiky v několikaleté občanské válce. Zpočátku byl režim velmi brutální a i po ovládnutí země pokračoval v likvidaci svých odpůrců, jeho oběti se počítají na desítky tisíc, řada lidí emigrovala. Druhé období charakterizuje upevňování autoritativního režimu opřeného o katolickou církev. Franco osvobodil církev od placení daní i od státních zásahů, navíc jí přiřkl právo vyžadovat cenzurní zásahy proti všem projevům, které vzbuzovaly její nelibost. Ve svých posledních letech se pak Franco vyhýbal represi a opíral se spíš o určitý druh vynuceného pasivního souhlasu s režimem. Zemi bez soupeřících politických stran ovládala především nevelká skupina byrokratů a technokratů. Po smrti generála byl přechod k liberální demokracii proveden rychle a efektně pod vedením krále, který se jednoznačně postavil na stranu demokratické většiny. Zároveň je třeba připomenout, že přechod k demokracii řídili Frankovi ministři a vůbec jeho lidé, což vysvětluje, proč proběhl tak hladce. Konečně ale mohl svobodně zaznít hlas lidí, kteří stáli proti režimu.

Cenzura existovala již před nástupem frankistického režimu, oficiálně od roku 1913, ale za Franca se stala základním kontrolním mechanismem. V listopadu 1938 je zřízena Nejvyšší junta filmové cenzury, která hlídala takzvané morální aspekty filmu, především tedy politické, náboženské a církevní zažité normy. Zprvu se v podstatě na zakázku režimu natáčely žánrové filmy a byla preferována některá témata: především oslavy rasy, vlasti, vůdce, rodiny, církevních tradic a morálky. Pro režim byly nejzajímavější historické filmy a ženské hrdinky, královny, světice, matky, s odkazy na matku vlast, téma odpovědnosti ženy za ochranu rodiny, národa. Ve Španělsku neexistovala důležitá ilegální produkce, ale v zahraničí se postupně vytvořila silná emigrantská filmařská enkláva. Ve druhé polovině šedesátých let se režim rozhodl, že uvolní i cenzuru v oblasti divadla a filmu, aby ukončil pomluvy ze strany kritiků Frankova režimu. Tak vznikl pod jeho kontrolou „nový španělský film“ (nuevo cine espańol) a nechtěně také španělská nová vlna (Escuela de Barcelona).