15! MFDF JI.HLAVA / Blog

Pomoc je třeba vnímat jako dar, říká vítěz Jihlavy

Tomáš Stejskal

aktualne.cz / 31. října 2011 / 9.44

Absolutním vítězem jihlavského festivalu se stal Martin Mareček se svým nejnovějším dokumentem Pod sluncem tma. Autorovy předchozí filmy se poměrně angažovaně zabývaly problémy spjatými s úlohou neziskového sektoru.

Zdroj pojednával o situaci týkající se těžby ropy v Ázerbajdžánu, předloňský Auto*mat pokračoval v podobném duchu v českém hlavním městě, kde zkoumal automobilismus, angažovanost a život ve městě vůbec.

V Jihlavě zvítězil filmař už se svým raným dokumentem Hry prachu tematizujícím otázky spojené s pražským zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září 2000. V novém filmu se vypravil do Zambie spolu s rozvojovými odborníky Tomášem Tožičkou a Milanem Smržem a zkoumal poslední výpravu jedné mise, která elektrifikovala tamní vesnici Masuku.

Nevystupuje tu aktivně jako aktér, v rámci své tvorby se atypicky schovává za kameru. Kvalita filmu spočívá především v bezprostředním zachycení situace a v jemných, ale podstatných odklonech od dokumentaristického realismu.

Společnost Hypermarket film, která uvádí nový dokument do kin, už jeden snímek odehrávající se v Zambii produkovala, Dobu měděnou od Ivo Bystřičana. Je to náhoda?
Na Době měděné jsem se od počátku podílel, s Ivo Bystřičanem jsem ji stříhal. Tehdy byla možnost díky grantu realizovat film odehrávající se v Zambii a já jsem Iva doporučil, ale kromě toho jsem přemýšlel o komplexnějším filmu o rozvojové problematice a o vztahu České republiky ke třetímu světu; o tom, jak se naše lokálnost otiskuje v globálním světě. Aktivity Tomáše Tožičky a Milana Smrže jsem sledoval už několik let. Původně zvažované spojnice mezi Dobou měděnou a Pod sluncem tma jsem ale nakonec zrušil a šetřil energii.

Bylo od začátku v plánu zůstat za kamerou v pozorovatelském módu? Obvykle máte aktivnější roli.
Od začátku jsem si definoval tento způsob snímání z několika důvodů. Jeden byl zcela osobní, přinést určité osvěžení pro změnu stylu, dalším důvodem bylo kouknout se „nezúčastněně" na aktivitu někoho jiného. Předchozí Auto*mat byl pro mě rozpravou o metodě a překvapily mě reakce, které si všímaly jen toho aktivistického rámce; pro mě bylo důležité spíše ohledávání limitů aktivismu. Chápu jej jako dílo, které zkoumá interference zúčastněných stran.

Nechtěl jsem teď udělat jen jeden krok „vedle sebe", ale i úkrok od žánru dokumentárního filmu. S Tomášem a Milanem jsme se znali a dohodli jsme si určitá pravidla hry. Zaznamenané situace vznikaly z rozhovorů, předcházely jim moje otázky, ale myslím, že moje přítomnost byla aspoň pro aktéry co možná nejvíc blízká neviditelnosti.

Podle mě je ale ze snímku záměrně poznat, že nešlo o vysloveně pozorovatelský přístup; že ty situace už byly nějak „nastavené".
Určitě. Hybatelství je tam přítomné vždycky. Myslím, že oba experty lze nahlížet jako sociální herce, kteří dané věci provádějí, tak jako by je dělali bez přítomnosti kamery, ale v rámu toho filmu se s nimi lehce manipuluje. Bezeslovný dialog s kamerou, se mnou či zvukařem probíhá; ve snímku se vyskytují momenty, kdy třeba zavadí pohled o kameru jemným zcizujícím efektem. Ty momenty jsou důležité, ne-li nejdůležitější; zpřítomňují fakt, že je vše natáčené.

Jestli síla filmu tkví v zachycení bezprostředních situací a reakcí, nakolik tedy šlo o obecnější problémy, ať jde o pomoc Africe či o postižení rozdílů mezi mentalitami?
Já považuji snímek vlastně za realistický, jde o situační realismus, kdy jsou události řazeny chronologicky, o snahu zachytit čas, který jsme s Afričany strávili. Ale vedle toho se pro mě počáteční téma neproměnilo - po celou dobu mi šlo o případovou studii dvou Evropanů v Africe. A od začátku jsem sledoval, jak se evropská mentalita - i moje - vyjeví. O Evropu vlastně šlo víc než o Afriku, některé věci se prostě vyjeví obnaženěji, když je přemístíte z domovského prostředí. Doufám, že ona obecná výpověď míří hlavně na nás, nepokoušel jsem se analyzovat problémy rozvojové pomoci.

Snímek byl natáčen fotoaparátem. Šlo o rozhodnutí praktické či existovaly i umělecké důvody?
Důvodů bylo víc. Fotoaparát umožňuje Full HD rozlišení, tedy stejné jakého lze docílit s technologií XDCAM, která ale je desetkrát dražší. Fotoaparát umí pořídit záznam s opravdu vysokým rozlišením, ale musíte se připravit na to, že nejde o kameru a počítat s tím, že rámování a typy záběrů jsou podmíněny charakterem foťáku. Ale kameraman se na tuto situaci připravil, na fotoaparát je dnes spousta dodatečných zařízení pro natáčení, ve světě jde o docela velký trend, natáčí se tak filmy už poměrně běžně, kupříkladu některé epizody Dr. House se takto snímaly.

Takže to má i výhody?
Výhodou je možnost filmového záběrování a velká hloubka ostrosti umožněná pevnými skly, čímž se to blíží snímání na 35mm materiál. Fotoaparát může vést k určité kultivaci filmového jazyka, protože videoobjektivy zajišťují ostrost víceméně všude, kdežto tady musíte vytvářet první a druhé plány a být pečlivější ve výběru kompozice. Jde o složitější postup, ale nutí k větší filmovosti vyprávění. A další věc je intimita natáčení. Umožňuje to větší splynutí.

Nemáte pocit, že film může vyznívat vůči Afričanům nelichotivě?
Osobně mám pocit, že nikoli. A doufám, že tak nepůsobí. Pravda je, že z Ameriky jsme dostali vyčiněno, ale debatoval jsem tu se členem poroty, ředitelem festivalu dokumentárních snímků Visions du réel Lucianem Barisonem, který mě uklidnil. Jakožto člověk, který viděl ohromné množství filmů o Africe, chválí, že nejde o adorující a humanizující příběh o nešťastných domorodcích, kteří trpí pod jhem korporace či diktátora, ale ani o postkolonialistický pohled. Podle něj je důležité ukazovat věci obnaženě. Každá interpretace plyne ze stereotypů, které si nasadíme „na oči".

Mně se líbilo, že přístup není „korektní" v tom smyslu, jak se o Afričanech přítomní experti baví; výlevy o jejich neschopnosti zůstávají „bez cenzury", přitom jsou tam scény, kdy se nadává i na část českého týmu, který dlouhodobě připravoval misi za spousty milionů, a přesto jim poslal špatné součástky.
Domnívám se, že ve filmu je spousta prohlášení, která mesianismus humanitární pomoci nahlíží s odstupu; oba experti na danou věc nahlížejí tak, že pomoc není nic jiného než dar, a jako k daru je k ní potřeba přistupovat. Nároky na obdarovaného musí jít mimo naše požadavky. Jediné správné řešení je uvědomit si právě to, že neexistuje jediné správné řešení. Myslím si, že mí protagonisté se po mnoha letech podobných projektů dopracovali k tomuto náhledu. Vyplňovat kolonky se samozřejmě musí, ale nevytvoří se tím jediný správný obraz.

Jak dlouho jste v Zambii natáčeli?
V Zambii jsme byli necelý měsíc s tím, že jsme ještě natáčeli jinde; přímo ve vesnici Masuku jsme natáčeli asi 12 dní.

Jaký máte pocit z mentality tamních obyvatel? Například závěrečné poděkování afrických dětí Čechům - myslím organizované tleskání a zpívání - působí neupřímně, ale možná jde o výraz vděku zakořeněného v jiné tradici.
Místní škola je kombinace britského vzdělávacího systému s jejich tradicemi. Mohl bych uplatňovat antropologické měření, ale toho jsem se chtěl vyvarovat. To už je snaha o interpretaci a vede to k něčemu podobnému jako předchozí otázky ohledně smyslu humanitární pomoci. Není to snímek točený pro člověka, který by se chtěl něco jednoznačného „dozvědět", záměrně tam nedávám rozhovory s místními, vše je to natočené přes filtr obou protagonistů, kamera se dívá jejich očima, skrze jejich myšlení a skutky.

Byť jsem natočil rozhovory a situace s Afričany, posléze mi došlo, že naše evropská snaha interpretovat je de facto falešná; vytváří analytický nástroj, který pak už dopředu říká, „jak to všechno je". Z hlediska antropologie existují různé teorie na hodnocení skutků ve společnosti, ale právě to jsem dělat nechtěl. Ona děkovací scéna je pro mě důležitý obraz a podstatná je právě nejednoznačnost interpretace - o co tam vlastně jde?

Závěrečný proslov na mě zapůsobil ještě zmínkou o tom, že ve vesnici vlastní největší systém daného druhu v celé Zambii. To, co ve snímku sledujeme, přitom vypadá jako pár rozvodů, baterií, drátů a panelů. Jde opravdu o něco unikátního?
V době, kdy se solární systém instaloval, opravdu byl největší svého druhu v subsaharské Africe. My ve filmu vidíme jen pár lokálních panelů. Ale celkově se jím zásobuje energií nemocnice, škola i soukromá obydlí. Situace se sice mohla změnit, ale oni si stále hrdě drží tu původní informaci. Pravdou každopádně je, že v rámci Zambie jde o velkou síť.

Když už jsme u peněz, nutno dodat, že jde o miliony, ale jak poznamenal Tomáš Tožička, ta částka je cena za dvě třetiny zábradlí k Nuselskému mostu. Přes průšvihy ten systém výrazně ovlivnil fungování místní školy, přinesl do vesnice pitnou vodu, takže hodnotit projekt jako neúspěšný znamená hledět na věc typickým evropským pohledem „co všechno se podělalo".

Z jejich perspektivy a z oné perspektivy pomoci jako daru jde bezpochyby o úspěch. Další věc je ovšem problém zásahu do komunity. Existuje antropologický příběh o tom, jak misionáři přivezli do jedné vesnice kvalitní sekery, se kterými práce trvala jen chvíli, ale díky tomuto „evolučnímu" skoku vlastně komunitu navyklou na své pořádky a nakládání s časem rozvrátily. Možná tu jde o podobný problém.

Byl bych rád kdyby se tyhle otazníky o podobě pomoci i díky mému filmu rozkrývaly dál. Existuje třeba kniha od afrických ekonomů soustředěná kolem myšlenky, že pomoc zabíjí. Tvrdí: Neposílejte nám peníze, spíše zařiďte volný trh pro naše produkty tím, že kupříkladu zrušíte evropské dotaze pro zemědělské produkty. Tyto „cestičky" se ve filmu nerozvíjejí, nicméně danou problematiku obepínají.

Jaká doba uběhla od natáčení a jak to v Africe po „posledním českém zásahu" vypadá?
Natáčeli jsme v květnu 2010 a současné zprávy nejsou neradostné. Byť to je moje interpretace příběhu bělochů s kamerou. Po poslední intervenci a smlouvě o tom, že věc mají nyní místní ve vlastních rukou, přičemž další pomoc nepřijde, si sami sehnali opraváře ve chvíli, kdy byl systém poničen - a tentokrát nikoli kvůli ledabylosti, ale zásahem bouřky. Systém sami opravili - samozřejmě je otázka na jak dlouho a v jaké podobě.

Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 30. října 2011 / 16.00

Festival v Jihlavě nyní pomalu končí. Probíhají ještě poslední projekce, ale město už se během dopoledne zase vylidňovalo. Po včerejším zakončení, v němž se opět využily motivy z Titaniku, a šupem rozdaly ceny, se z Jihlavy opět stane trochu ospalé město se strašným obchodním domem Prior na hlavním náměstí.

Letos mi říkali restauratéři, že byl slabší ročník z hlediska návštěvnosti, takže tržby nijak závratně nerostly, hospody přestávaly vařit a zavíraly dříve, než si původně plánovaly. Co se týče organizace projekcí, tento rok nepříjemně narostl počet technických lapsů a pár filmů bylo promítáno v horší kvalitě, než mělo být (poslední „vychytané" verze nešlo spustit, tak se pouštěly pracovní verze). Kromě shořelého stanu nedošlo k žádné katastrofě, ale ani výraznější konfrontaci diváků s tvůrci.

Zahalený „zmizelý" Prior byl vidět velmi dobře. V programu bylo filmů možná až příliš, některé by si zasloužily dvě projekce, narostl trochu i počet balastních děl. Na jedny z nejnavštěvovanějších filmů ze sekce Zoon Politikon (o Jiřím Paroubkovi či Petru Hájkovi) se nebylo takřka možné dostat, protože sál Diod byl příliš malý.

Oficiální web festivalu ještě čtyři dny před zahájením neobsahoval denní program a na začátku akce se silně zpomalil.  Akce tedy byla letos zjevně punkovější než obvykle. Zatímco předchozí ročníky se hezky profesionalizovaly, patnáctý jubilejní ročník haproval.

Ze zpravodajské povinnosti toto musím smutně konstatovat, přestože jako publicista a lektor jsem měl servis výborný. Tak se na mě snad nikdo nebude zlobit; organizátoři asi sami nejlíp vědí, co a proč se kazilo. A snad to bylo všechno jen nedostatkem financí.

Nejoblíbenějšími filmy festivalu se staly podle ohlasů, co jsem pochytal, Bengálský detektiv a Vachkův Tmář a jeho rod. Druhý jmenovaný snímek měl ještě přidanou projekci a prý nedostal hlavní cenu v soutěži českých filmu i proto, že byl tak divácky vstřícný. Kdyby se našel odvážný distributor pro Bengálského detektiva, bylo by to jedině dobře. Osobně bych se ještě přimlouval za níže recenzovaný Zámek.

Ji.hlava: zakončení

Veronika Zýková

25fps.cz / 30. října 2011

V sobotu večer oficiálně skončil jihlavský festival, nicméně program pokračuje ještě celou neděli až do večerních hodin projekcemi a workshopy. Slavnostní zakončení, které jste měli možnost vidět prostřednictvím České televize v přímém přenosu, odkormidlovali opět Jiří Havelka a Ondřej Cihlář. Kormidlo se zmenšilo, ale loď zůstala celá. Tedy pokud přehlédneme, že se často někde něco zaseklo, dokonce i přetrhlo, na některých palubách bylo přelidněno, případně špinavo (a to i ve vyšších třídách!) a jedna z palub dokonce lehla popelem... Ale dost bylo pokusů o metafory - zhodnocení letošního ročníku festivalu přenechám jiným.

Večer se nesl v duchu celého festivalu, byl trochu chaotický, neobešel se bez zaškobrtnutí, ale zároveň byl vtipný a inteligentní. Trojitým vítězem se stal Martin Mareček se svým filmem Pod sluncem tma, cenu si odnesl také Karel Vachek za svého Tmáře a skupina RAFANI za 31 konců/31 začátků. Cenu pro nejlepší světový dokumentární film 2011 získal film Ztracená země (Territoire perdu, Belgie, 2011) režiséra Pierre-Yves Vandeweerda. Na kompletní seznam oceněných se můžete podívat zde. Po skončení ceremoniálu následovala projekce ne-filmu Džafara Panahího Není to film (In film nist, 2010), kde odsouzený íránský tvůrce dokazuje, že napětí lze vměstnat i do zcela obyčejných situací a zejména v samotném závěru (jízda výtahem s mladíkem - studentem, který vynáší odpadky v jednotlivých bytech, "přičichnutí" k bouřlivé situaci na ulici, kam Panahí nemůže) je nejsilnější.

Diváci mohli sobotu zakončit projekcí skvělého dokumentu Errola Morrise Tabloid (2010), který ani na chvíli neztrácí strhující tempo a přináší postupně nová a nová fakta (nebo spíš dohady a protichůdná tvrzení jednotlivých aktérů) do absurdní mozaiky o únosu mormona bývalou královnou krásy, naklonování milovaného psa a dalších věcech vymykajících se rozumu... Skvělá tečka pro ty, kteří nemohli zůstat na bohatý nedělní program. V následujících dnech a týdnech vám přineseme rozhovory s porotci, reportáž z výstavy festivalových plakátů, rozsáhlou fotogalerii a také tradiční rozsáhlý článek Miloše Kameníka věnovaný České radosti.

Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 29. října 2011 / 21.00

Dvojice Massimo D'Anolfi a Martina Parenti má za sebou už dokument Grandi spezranze (2009), D´Anolfi se dříve věnoval psaní scénářů pro melodramata. Jejich druhý společný dokumentaristický počin je ale sentimentality a velkých osudových setkání a rozchodů zbavený. Zatímco melodramata vycházejí přímo „z hloubi srdce" jednotlivce, Zámek (Il Castelo) ukazuje chod instituce, která naopak utváří poslušné subjekty. Oním kafkovským zámkem (jenž se stal vzorem pro absurdní byrokratickou modernitu) se tu stává milánské letiště Malpensa.

Sledujeme běžné kontrolní procedury; jízdu vozidlem po ranveji v mlze, které zjišťuje, zda je prostor „čistý", aby letadla mohla bezpečně přistávat; pohovory u přepážek, prohlížení zavazadel, rentgenování útrob osob podezřelých z převážení drog, prohmatávání a očichávání zásilek živých humrů a čerstvých mrtvých ryb, střílení a zvukové strašení ptáků v okolí letiště - a taky život jedné „obyvatelky" (nebo zaměstnankyně?), která si na místních záchodcích vaří jídlo a dělá trvalou.

Jednotlivé, formálně vybroušené sekvence natočené v chladných barvách a střídavě až nesnesitelně statických kompozicích a dlouhých jízdách (které jsou přirozeně dány pohybujícími se vozidly) byly postupně dávány dohromady časoměrnou metodou. Přitom v sobě mají dokonalost hraného filmu a svou často mlčenlivou a téměř vždy bezútěšnou krásou svádějí k přemítání, nakolik jsou zinscenované.

Hranice mezi dokumentem a fikcí se tu prolamuje velmi nenápadně. Občas Zámek připomíná počiny rakouského režiséra Nikolause Geyrhaltera (Náš denní chléb), ovšem ten se opravdu snaží eliminovat z obrazu jakékoli stopy lidskosti (a tedy i dialogů). Zámek je rovněž postaven na tom, že instituce, mechanismus či stroj mají přednost před lidským a absolutně vše utlačují a ponižují do pouhých součástek a položek.

Ale zároveň se tu nacházejí dlouhé „dialogové" scény, kde kontroloři a vyšetřovatelé prověřují podezřelé osoby. Rozhovory se nesou v duchu potlačené agresivity a pohrdání ze strany úředníků, kteří se jaksi neosobně, ale přitom zjevně vyžívají v ponižování svých „obětí".

Opět těžko říct, jak přesně byly tyto scény natáčeny (kromě toho, že fyzicky máme představu o pozici kamery v místnostech) a nakolik si byli aktéři vědomi, že jsou natáčeni; případně jak byli oficiální zástupci instituce spokojeni s tím, jak je letiště prezentováno.

Každopádně Zámek pro mě  svou suverenitou filmového výrazu, kdy emoce jemně prosakují zpod tvrdé chladné slupky, vyzněl jako nejlepší filmem letošní soutěžní sekce Opus Bonum (z těch, co jsem viděl). Aniž byl potřeba jakýkoli komentář, málokomu při zhlédnutí tohoto díla nepřijde trudný obraz civilizace, která kvůli potřebě kontroly pozbývá základní soucit. A na druhou stranu, z té přísné funkcionality letištní architektury vyzařuje něco velmi estetického.

Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 29. října 2011 / 16.00

Další "kolektivní" český dokument uvedený na letošním festivalu v Jihlavě nese název Film jako Brno. Zatímco zahajovací, nesoutěžní snímek 24 byl vyloženě nespojitý, Film jako Brno se pokouší zachytit jednu událost z více úhlů pohledu, které na sebe navazují a doplňují se. Letošní prvomájová blokáda neonacistického pochodu v Brně se zdála být předem vděčným materiálem - proto se Vít Klusák coby vedoucí jedné dokumentární dílny prvního ročníku FAMU rozhodl, že spolu se studenty natočí coby cvičení celou akci a složí tak dohromady mozaiku názorů.

Máme tu tedy stranu novinářů, stranu blokádníků, stranu neonacistů, stranu zasahujících policistů, stranu „straníků" (prvomájová setkáníčka komunistů a ČSSD) - a konečně stranu lidí, kteří se vyhnuli jakýmkoli politickým akcím a šli do ZOO. Z každé skupiny byly z mnohahodinového natáčení vypíchnuty nejen předvídatelně nejzajímavější momenty (takové, jaké by ocenili v televizních zprávách), ale především momenty a postavičky nejbizarnější. Cílem filmu nebylo poskytnout „objektivní náhled", jak trochu s nelibostí nesl po projekci jeden z policistů, jenž se účastnil zásahu, ale poukázat na to, jak bláznivě se chovají lidé ve vypjatých chvílích, když se snaží obhajovat své ideje, ale nemají k tomu dobré argumenty.

Svým způsobem slouží snímku ke cti, že kromě tupých nacionalistických hesel se ukazuje i ideová vyprázdněnost některých blokádníků; celá akce pak působí spíš jako potřeba se společensky ukázat než něco sdělit. Sympatické ale nakonec je, že si to právě jeden z účastníků-odpůrců neonacistů dokáže přiznat, když říká cosi ve smyslu „Nevím, proč tu jsem, ale důležité je tu být, a člověk to možná později pochopí". Podobné váhání rozhodně vyznívá sympatičtěji než přesvědčené vyvolávání nenávistných hesel.

Film tematizuje onu zbytečnost celé akce poměrně vrstevnatě. Svou skepsi „k čemu to je?" vyjadřují jak romští starousedlíci s poznámkami „kdyby policajti nemuseli být ze zákona na naší straně, budou raději proti nám", tak neonacisté. Ti se neustále rozčilují, proč „policie chrání cikány, na to platíme daně?", když a) řada z nich sama daně neplatí a jsou v podstatě jen krůček od podobného sociálního dna jako Romové, b) kdyby nepořádali demonstrace, policie by nemusela být přítomná, c) kdyby něco věděli o sociálních dávkách, nikdy by to nepovažovali za zásadní problém, který je nutné řešit silou (viz třeba tuto analýzu).

Z poměrně rozverného a (skoro až populisticky) zábavného snímku, který ovšem jednoznačně míří proti černobílému vidění světa, jaké nastolují mnohá mainstreamová média, vybočuje pouze kapitola, kterou natočil Robin Stejskal. Pasáž věnovaná Romům, kde je čten anonymní výhrůžný dopis ředitelce Muzea romské kultury, vyznívá natolik temně a odporně, až se člověku dělá zle: právě zde se ukazuje, jak je rasistická rétorika natolik nepřijatelná, že naštěstí dnes už její hlasatelé nemají šanci zařadit se do slušné společnosti a sami jsou vlastně „nepřizpůsobiví občané".

Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 29. října 2011 / 9.00

Archa ráje, debutový snímek Portugalce Marcela Felixe, jenž doposud působil jako střihač dokumentů, by klidně mohla sloužit jako ukolébavka nebo spořič na plochu počítačového monitoru. Jde o jeden ze vzácných experimentálních filmů, který mysl a smysly spíše uklidňuje, než rozrušuje a atakuje. A přitom nám sděluje poměrně závažné myšlenky týkající se uchovávání nejen věcí, ale i života a času.

Od počátku nastoluje čitelnou paralelu s biblickou archou, na níž byly brány od každého živočišného druhu jeden pár a od každé rostliny semena, aby po opadnutí potopy mohl na planetě pokračovat rozvinutý život a nemuselo se začínat od úplné nuly či protoplazmy nebo „prapolévky".

Snímek je to ovšem silně nízkorozpočtový. A tak si u tématu, kterému by slušela forma trikového blockbusteru za 150 milionů dolarů (jeden takový už připravuje Roland Emmerich), vystačí Felix s intimními zátišími a detailními záběry stromů, listí a vody. Pod nimi plyne komentář namluvený příjemným ženským hlasem - což je mimochodem naplněná konvence katastrofických filmů, kdy počítače oznamující zánik zní velmi sexy a uklidňujícím dojmem.

Jakou zmiňovanou paralelu ale Archa ráje vytváří? Zprvu jde o pouhou vizuální podobnost, kdy větvoví stromů, žilkování listů či louže zasychajícího bláta připomínají pomalu degradující filmový materiál. S estetikou škrábanců a defektů se pracuje čím dál tím důsledněji - aktuálně nasnímané a postprodukčně krásně poničené záběry se postupně mísí s již archivními, autenticky sešlými materiály.

Archa ráje tak zapadá do stále více se rozvíjejícího žánru found-footage (jedním z klíčových děl tohoto typu je Decasia od Billa Morrisona z roku 2002) a v druhé půli otevřeně vyjadřuje výzvu k záchraně „kulturního dědictví". Stále tu rezonuje teze a dilema všech objevitelů, kteří přicházejí do „archivů". Mám věci jen registrovat a zaznamenávat, nebo se mám pokusit některé z nich i zachránit, i když vím, že čas na záchranu jednoho exempláře znamená ztratit čas v poznávání těch dalších, které hynou a navždy mizí ze světa?

Takto vskutku mohl uvažovat biblický Noe (i když přímý odkaz k němu tu není vyřčen), dnešní zachránci flóry a fauny v kácených deštných pralesích i historikové otevírající krabice s nitrátovými filmy z raného období kinematografie, jež podléhají zkáze.

Karel Vachek na projekci svého filmu Tmář a jeho rod zmiňoval, že schválně točí filmy na celuloidovou pětatřicítku, protože ty mají teoretickou trvanlivost 400 let. Po naší době, kdy se za sebou rychle vystřídaly formáty VHS a nyní různé digitální nosiče, toho totiž moc nezbude.

Archa Ráje, jež se prezentuje jako filmový herbář, nám toto varování sděluje natolik podmanivě, až nás možná ukolébá do příliš slastného klidu.

Ji.hlava a Reality TV

25fps.cz / Veronika Zýková / 29. října 2011

Na přitažlivé téma diváky v pátek lákalo Zajetí prince Harryho (2010) britské stanice Channel 4, snímek pracující s hypotézou zajetí britského prince v Afghánistánu představuje jednak názory odborníků na možný vývoj situace, jednak v podobě dramatizace ukazuje co možná nejsugestivněji Harryho věznění. Happyend, kdy britská integrita zůstane zachována (s teroristy nevyjednáváme!) a Harry je až zázračně rychle a snadno zachráněn za pomoci pákistánské tajné služby, byl snad až příliš nekomplikovaný.

Před premiérou prvního celovečerního dokumentu 31 konců/31 začátků skupiny Rafani byl odpromítán z technických důvodů přesunutý krátký dokument Zkušenost exorcisty Jana Rendla, který je podle autora pouze „vstupní vstupenkou“ do problematiky vymítaní ďábla. V dokumentu 31 konců/31 začátků složila skupina z výpovědí umělců a dalších lidí činných v oblasti kultury obraz (nejen) Prahy – periferie, centra, satelitu… Vizuálně silný a nápaditý snímek zaujme pečlivě vystavenou kompozicí, střihem uprostřed vět, uprostřed slova. Podmaní si také poetickým komentářem a závěrečnou cestou čtveřice zpět Prahou. Působivý zážitek.

Em a on, nový dokument Vladimíra Michálka o básníkovi Em Rudenkovi a textaři, zpěvákovi a kytaristovi Xavieru Baumaxovi, je plný hudby a poezie. Režisérovi se daří film vystavět zejména na koncertních záběrech, ale dostává se také do soukromí dvojice. Ve zběsilém tempu se snad není možné nudit, film graduje záběry tančící dvojice (Rudenko-Baumaxa) na louce prostřihanými s tanečním představením. Samozřejmě, přijetí snímku je závislé na tom, jestli Baumaxu a Rudenka tzv. můžete, nebo ne. Diváci po projekci režisérovi snímku Vladimíru Michálkovi otázky nepoložili, i když dokument spoustu otázek nastolil…

V sobotu měli diváci možnost vidět 2. díl poslední řady pořadu Ano, šéfe!, odehrávající se v brněnské restauraci Bohéma. Jeho režisér Vít Klusák, jenž je autorem 4 dílů Ano, šéfe!, projekci uvedl a po promítání dílu nabitého mimikou a hláškami Zdeňka Pohlreicha a nemohoucností majitelů restaurace, které diváci odměňovali smíchem a potleskem, odpovídal Klusák divákům na dotazy. Jak jsme se měli možnost dozvědět, režisér měl tvůrčí svobodu, do sestřihu mu nikdo nezasahoval, a s jedním dílem strávil asi měsíc práce. Vadí mu však řada reklam, kde Pohlreich jakoby přechází z pořadu do reklamy a divák může být zmaten. Sám je fanouškem Ano, šéfe! a natočil tedy díly tak, jak by se na ně sám rád podíval. Na část diskuze po filmu se můžete podívat zde:

Filmový týdeník, který se vymkl z ruky. Patino v Jihlavě dráždí svědomí národa

iHNed.cz / Otto Bohuš / 28. října 2011 / 23.27

Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 27. října 2011 / 19.00

Absolventský film Na dohled od režisérky Andrey Slovákové, která byla dlouholetou dramaturgyní jihlavského festivalu, dopadl poněkud rozpačitě.

Jeho základní teze vycházejí z knihy Michela Foucaulta Dohlížet a trestat, která vyšla v roce 1975 a v češtině až v roce 2000. Většina studentů humanitních oborů mojí generace (kam spadá i Andrea, s níž se občas vídáme na různých akcích) byli Foucaultem v různé míře ovlivněni a pamatuju si, že jsme k francouzským poststrukturalistickým filosofům měli až trochu posvátnou úctu. (Což některé z nás postupně přešlo, aniž bychom nutně „zavrhovali své duchovní otce".)

S Foucaultovými myšlenkami (jimž předcházely rozsáhlé historické výzkumy) se jistě dá plodně pracovat i dnes. Vize světa, v němž na sebe všichni různými způsoby dozíráme a zvnitřňujeme si v sobě určitou sebe-cenzuru, se dá demonstrovat na mnoha jevech dnešní doby.

Problém je v tom, že Foucault nepopisoval žádnou paranoidní anti-utopii a la 1984, ale bohužel z Andreina filmu dost nechtěně paranoia vyvěrá, i když sama popírá, že by jejím záměrem bylo někoho strašit. Během 40 minut stihne jen představit model vězení dle Jeremyho Benthama, jehož tvar nakonec v přesné podobě v reálu ani nenalézá.

Pak se situaci věčného dozírání pokusí demonstrovat na kamerových městských systémech, ale ze snímku samého nejde vyvodit, zda je hodnotí negativně, či pozitivně. Výpovědi bývalého (?) ruského tajného agenta a potom politického vězně navrací spíše ke starším modelům poměrně brutálního zacházení s vězni. I když nejde o přímé fyzické násilí, je tu „disciplinace těla" velmi krutá.

Pokud něco charakterizuje dnešní dobu, jsou to různé „měkké" sofistikované strategie kontroly. K nim se ovšem film „nepřepne" a nepředstaví je v jejich šíři nebo konkrétnosti. Zůstává mlhavě beznázorový a je to trochu škoda; čekal jsem větší odpich.

Poznámka moderátora diskuse Tomáše Feřteka, že dnes naopak je informací příliš a že už nejsou lidé, kteří by se jimi probírali, a tudíž nás ani moc nemusí trápit, že jsme ustavičně šmírováni, byla celkem věcná. A to přesto, že bohužel jinak nepochopil základní myšlenku filmu - totiž rozdíl mezi centralizovaným a decentralizovaným dozorem.

Čtvrtina návštěvníků MFDF Ji.hlava je single!

Vítězslav Chovanec

25fps.cz / 27. října 2011

MFDF Jihlava letos slaví patnácté narozeniny, což by si jistě zasloužilo nějaké ty „fireworks“. Těch se diváci dočkali zřejmě v poněkud jiné podobě, než by očekávali. Již v dopoledních hodinách totiž vzplál festivalový stan, který měl hostit velkou část doprovodného programu. Při sledování festivalové znělky, ve které hoří logo jihlavského festivalu, dostala dopolední událost zcela nový rozměr. Za smíchem publika se ozývaly první dotazy, zda snad nešlo o happening…

Jestliže jste přijeli na festival sami, nezoufejte si. Nejste v tom sami! Režisérka Jana Počtová spočítala, že v zaplněném sále Domu kultury byla na jejím filmu přibližně čtvrtina diváků tzv. single. A právě o těchto lidech vypráví její nový dokumentární film s příznačným názvem Generace Singles. Velice upřímná výpověď stejného počtu mužů a žen dala divákům příležitost sledovat typické, a možná i své vlastní problémy s humorem a nadhledem. Odpověď na to, proč si spousta mladých lidí nedokáže najít dlouhodobého partnera, ovšem ve filmu nehledejte. „Kdybych takovou odpověď znala, dostala bych nejspíš Nobelovu cenu,“ okomentovala svůj počin sama autorka.

Ve stejném sále mohli diváci vidět ještě jeden film s podobnou tematikou. Tonislav Hristov vypráví v Pravidlech svobodného života o partičce bulharských loserů, kteří se rozhodnou jet do Finska, neboť se tam údajně nacházejí hezké a přístupné ženy. Po sérii více či méně komických nezdarů se však vracejí domů s poznáním, že se ženami je to všude na světě stejné. Komediální příběh má svou výstavbou i vyzněním blíže k hranému filmu než k dokumentu. Nejasná hranice mezi těmito dvěma světy se tak stává častým námětem k diskuzi i mimo sekci „Doc-fi“, která se na ni přímo zaměřuje.

Večerní program pak divákům nabídl mimo jiné „Krátkou radost“, tedy sérii krátkých českých dokumentárních snímků. Program opravdu dostál svého názvu, neboť po druhém „kraťasu“ selhala technika a nikdo nedokázal s jistotou říct, zda se vůbec bude pokračovat. Já osobně jsem své „čekání na Godota“ vzdal po patnácti minutách. S podobnými problémy se ovšem perou i daleko významnější festivaly a na patnácté narozeniny MFDF Jihlava to pořadatelům divák jistě odpustí.

Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 27. října 2011 / 12.00

Podařilo se mi vidět se zpožděním úvodní film festivalu nazvaný 24. V něm 24 českých dokumentaristů a dokumentaristek po svém zpracovalo jednu hodinu jednoho dne. Tato hodina se ovšem měla vejít do dvou  minut - jako „otisk atmosféry" či „zhuštěná vize" nebo záznam.

Osobně jsem předem k podobným projektům skeptický, protože úroveň příspěvků musí být nevyrovnaná, a ve dvou minutách se nedá předvést téměř nic. Navíc se tvůrci musí nutně snažit napasovat do daného časového pásma nějaké typické téma, což může být nakonec neinvenční ilustrování známých věcí.

Do určité míry varovně vyšel třeba dokument Život v jednom dni složený z příspěvků na YouTube. Ale 24 je překvapivě dobrý film - zábavný, chvílemi uhrančivý, nápaditý. Je dobře, že v něm dostali šanci schopní tvůrci, kteří nad oněmi dvěma minutami většinou museli koncepčně přemýšlet. A  hlavně, měli možnost materiál dostatečně „vymazlit" čili většina příspěvků má vynikající kameru, nápadité použití zvuku, případně i kreativní montáž.

Kolikrát si člověk povzdechne, proč někdo nenatočí takhle celý celovečerní film... Mnohé příspěvky z mozaiky 24 hravě předčí většinu české hrané produkce, a to nejen autenticitou událostí, na čemž dokumenty staví vždy, ale i řemeslem. Málokdy jsem měl u českého dokumentu pocit, že si opravdu zaslouží být promítaný v kině - respektive, to, že jsem ho viděl na počítači, ve mně vytvářelo chuť vidět ho znovu na velkém plátně.

Z dvaceti čtyř příspěvků mi připadal vyloženě slabý jen jeden, a to bohužel od mého oblíbence Roberta Sedláčka, který zachycení předvečerní turistické exkurze na Karlštejn odflákl. Prostě nepřišel s nápadem, který by celou miniaturu ospravedlnil.

Přiznám se a uznávám, že je to osobní, ale špatně se mi snášelo koukat se znovu na Katku od Heleny Třeštíkové, která se zase koupe ve fontáně (v 11 dopoledne). Tyto záběry byly tím nejhloupějším a nejkýčovitějším už v celovečerním filmu, kde působily kašírovaně a stylizovaně, jen kvůli lacinému poetizování. Použít tentýž materiál znovu už zavání nesoudností.

Zajímavé je, kolikrát se ve filmu zopakuje medicínské téma - nakládání zraněného do sanitky (Klára Tasovská, 3:00), procházení mikrokamerou útrobami spícího člověka (Lucie Králová, 4:00), narození dítěte císařským řezem (Olga Špátová , 5:00), operace mozku (Drahomíra Vihanová, 16:00).

Druhým tématem je často továrenská výroba či téma moderních technologií, strojů, počítačů. Začátek šichty v továrně na plyšové krtky a odlet krtka do kosmu (Linda Jablonská, 6:00), monitory burzovních makléřů (Radim Procházka, 8:00), výroba hodinek (Jan Gogola, 10:00), vysvětlení funkce atomových hodin (Martin Řezníček, 13:00), žižkovský vysílač se sochami obřích mimin (Jan Neměc, 21:00).

Mimochodem, všechny tyto příspěvky mi připadaly velmi dobré, či dokonce výborné. Zvlášť vynikající postprodukční práce byla odvedena na příspěvku Kláry Tasovské - tady dělal kameru Lukáš Kokeš, který má předtím ještě skvělý příspěvek z ranní diskotéky, kde se opíjejí mladé Vietnamky. Tyto příspěvky svou formální dravostí a hypnotičností připomínají některé momenty z filmů Gaspara Noého. Ukazuje se, že mladá generace má na to natáčet filmy, které jsou dokonale konkurenceschopné s tím, co vzniká v zahraničí.

Problematičtěji vyznívají některé civilnější příspěvky, kde se tvůrci pokoušejí o humor - a bylo by ode mě možná trochu neférové je hodnotit; tady už člověk brousí po moc tenkém ledě subjektivismu. Nejvíc mě každopádně odpuzoval příspěvek Theodory Remundové zachycující rodinný výlet; ulepenou intimnost homevidea opravdu nepotřebuju sdílet.

Formálně překvapil Vít Klusák, když dvouvteřinové otočení hlavy na zastávky tramvaje roztáhl na dvě minuty díky fascinujícímu zpomalenému záběru. Mohl by z toho být hezký videoklip nebo reklama, ale právě to, že onen záběr nebyl podřízen ničemu dalšímu, z něj činí krásný kousek filmařiny. Když tedy budu trochu patetický…

Perfektní miniaturu zachytil i Martin Mareček, který smontoval záběry svých nohou pediatricky okusovaných rybkami a rozhovor s pojišťovací agentkou na téma "trvalé následky po zranění nohou" - na malé ploše dokonalé vystižení absurdity dneška, kdy o sebe dbáme úzkostlivě a přitom k sobě přistupujeme jako k byrokratickým položkám.

Zbylým participantům se omlouvám, že jsem je nezmínil. Chtěl bych jen dodat, že pokud se k natáčení postaví víceméně všichni oslovení takto disciplinovaně, může být přínosný i případný druhý díl. Dokumentaristů u nás máme dost.

 
Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 26. října 2011 / 22.00

Německý režisér Sebastian Mez se v Jihlavě představil již se svým předchozím snímkem Clean Up, v němž z distance zachycoval „postup práce" při popravě. Zajímalo by mě, co by na takové typické cvičení do prváku na FAMU řekli tamní profesoři. Snad by rozpoznali, jaké výrazně cítění ten hoch má.

Ve svém v pořadí čtvrtém snímku Dopis z Německa se Mez věnuje tématu nucené prostituce, kdy pasáci z různých zemí bývalé východní Evropy vozí „na Západ" mladé dívky, jimž plně nedochází, co je v oné bohaté a zaslíbené zemi čeká. Klíčem k uchopení prvoplánově šokujícího tématu se režisérovi stává čtení dopisů.

Nikdy nevidíme tváře ani těla žen, které se na papíře zpovídají ze svého utrpení nejbližším členům rodiny. Mez staví už na rytmických kontrastech: počáteční záběry z městských kamer jsou zbavené barev a čas tu běží zrychleně; hekticky, ale vlastně neživotně.

Když potom vstoupíme do rodné vesnice jedné z žen, vše se ospale zastaví, obraz se nalije barvami, prostředí náhle dýchá v poklidném "rytmu zátiší". Stále tu ovšem zůstává nepříjemný faktor - nejsou tu žádní lidé. Jen prázdná místa, která promlouvají sama k sobě. O lidech a jejich činnosti vypovídají prostory, kde žijí, a věci, jež používají.

Ženy se nejdříve svěřují jen v náznacích, co hrozného se jim dělo a děje. Zpočátku to vypadá, že jen „dělají špinavou práci" přisouzenou gastarbeiterům a že jim nejvíce vadí pokrytectví a pohrdání, které vůči nim projevují bohatí. Pak ale výpovědi přejdou v otevřené líčení veškerého ponižování. Z pohledů mužů v cizích zemích kromě nadřazenosti vyzařuje i chtíč.

Na rozdíl od všech (i rádoby)šokujících exploatačních filmů, které si vybírají prostituci jako záminku ke kritice společnosti, a přitom se samy opájejí dekadencí,  nám Dopis z Německa podobně chlípné a nadržené pohledy nedopřeje. Vlastně nás (nebo přinejmenším ony sadisty v nás) výchovně trestá, tím, že nám upírá oddat se rozkoši voyeurismu. Když jedna z dívek vzpomíná na násilí v očích svého pasáka, když ji poprvé znásilnil, vidíme jen záběr na vypnutou televizi, v níž se odráží světlo - mrtvé netečné oko, které neslouží ani jako zrcadlo.

Z prostituce jako činnosti můžeme sledovat jen statické máznuté fotky z ulice či zaměnitelné obrazy nevábných mužských svlečených těl bez tváře. Pod nimi přitom stále běží ruch a šum, abychom neměli klid a nemohli si užívat „hezké umělecké kompozice". Máme zažívat podobné nepohodlí jako ženy, které jsou zneužívány.

V průběhu sledování se mě jen zmocňovaly pochybnosti, zda vše bylo natáčeno v autentických prostředích, zda jsou dopisy pravé, zda je čtou dotyčné ženy, či zda vůbec existují, nebo režisérovi slouží jen jako obecné modely. Přes závěrečný vysvětlující titulek, jak se věci mají, však zvolená metoda souvisí zřejmě s tím, že k „prostitutkách z Východu" se „západní společnost" - toto stereotypní dělení stále trvá - chová tak, jako by nebyly, přestože jich v Evropě takto žije okolo půl milionu.

Mlhavá Ji.hlava: zahájení

25fps.cz / 26. října 2011 / 16.50 h

V úterý ve večerních hodinách se mohli návštěvníci jihlavského festivalu před nepříznivým větrným a mlhavým počasím uchýlit do Domu kultury, kde proběhlo slavnostní zahájení. Lovci autogramů mohli být nadšeni z živoucích legend českého (nejen) dokumentárního filmu - jejich přítomnost v takové koncentraci byla posléze vysvětlena. Ještě předtím však vostopětští pánové Havelka a Cihlář odkormidlovali celý večer na různě vysokých vlnách metafor, jejich Titanik vtipnosti se naštěstí nepotopil. Na jevišti se vystřídali ředitel festivalu Marek Hovorka, který přečetl festivalový manifest, zástupkyně Doc Alliance Films, která představila novou doménu dafilms.com, šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery vyhlásil a předal Cenu týdeníku Respekt pro nejlepší televizní a video reportáž Filipu Černému z ČT za reportáž o vytunelování tunelu na pražském okruhu. Součástí slavnostního zahájení bylo rovněž předání ceny HBO z rukou zástupce East Silver Zdeňka Blahy a zástupce HBO Ondřeje Zacha. Vítězným námětem dokumentárního filmu, který získá od HBO částku 1 200 000 korun, se stal Příběh Lásky režisérky Dagmar Smržové.

Před projekcí dokumentu 24, na kterém se podílelo 24 výrazných českých filmařských osobností, se řada z nich sešla na pódiu. Dvouminutové minifilmy jsou v téměř všech případech působivé zejména vizuálně, naštěstí také většinou nepostrádají vtip, jako třeba příspěvek Radima Špačka, zcela mimo kategorie je osobitá herecká etuda Jiřího Krejčíka. Tvůrci si překvapivě často vybrali jako objekt zájmu oblast medicíny. Propojení jednotlivých minisnímků funguje a je mimo jiné dokladem odlišného vnímání času.

Dnes se vydáme na Pravidla svobodného života (2011) Tonislava Hristova, rozdvojíme se a navštívíme tak i dokudrama Skutečný Američan - Joe McCarthy (2011) Lutze Hachmeistera, Vikingland (2011) Xurxo Chirra, a pokud nám to choulostivost dovolí, tak se podíváme na Mrtvoly... (2011) Ángela Garcíi del Vala a předpůlnoční pásmo filmů Billa Violy.

Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 26. října 2011 / 13.00

Když jsem si po ranní přednášce posteskl v tiskovém centru, „že se tady v Jihlavě zatím lautr nic neděje", protože oficiální projekce začínají až v pět odpoledne, netušil jsem, že mi organizátoři vyjdou tak moc vstříc a zapálí před hlavní festivalovou budovou stan.

Akce to byla ale poměrně zbytečná a smutná, protože většina akreditovaných novinářů v tu chvíli seděla ve „videoroomu" - tedy místnosti, kde si můžete předem nebo zpětně přehrát na počítači řadu filmů. Plameny tedy uvidíme až ve večerních zprávách. Už bez legrace:  jsem zvědavý, jak se to celkově podepíše na programu festivalu.

Ve videoroomu jsem si dal předběžně snímek Listopadové komety režiséra Marka Skláře, zhruba 25minutovou zábavnou jednohubku. Defilují v ní vedle sebe postavy, které krátce po převratu v roce 1989 zazářily a pak se vytratily z médií. Hlavní hvězdou a vlastně i komentátorem dění této doby by měl být Valtr Komárek, který se mohl stát premiérem a provést privatizaci podstatně bezpečněji -  kdyby ovšem nevyslal do Občanského fóra Václava Klause a Vladimíra Dlouhého.

Komárek s hořkostí v hlase, v níž ovšem není cítit ani tak osobní ublíženost jako spíš rozpaky z toho, jaký kapitalismus jsme si vybudovali, opět opakuje své slavné výroky o „krádeži za bílého dne". Na jeho skeptické naříkání jsou pak zavěšeny i vyloženě bizarní figurky.

Karel Kasal (producent a moderátor Charlie Talk Show), biotronický šarlatán Tomáš Pfeiffer - který léčil národ přes televizní obrazovku a uvede se geniálním výrokem „je jedno, jestli je to placebo, hlavně, že to léčí" - či právnička, která se promenádovala v první soutěži „nahoře bez" a jejíž jméno jsem milosrdně zapomněl.

Na příkladu těchto lidí, kteří se „chytili šance", znovu ožívají vzpomínky na dobu, která byla v něčem nevinně absurdní, že se dnes už ani nechce věřit, že tehdy bylo možné, aby se podobné věci vysílaly v televizi. Zajímalo by mě, jaký dokument o dnešní době vznikne za 20 let, a zda nám to všechno přijde nevinně absurdní.

Blog Kamila Fily

aktualne.cz / 26. října 2011 / 8.00

Slavnostní zahájení jsem nestihl, protože festivalová doprava z Prahy do Jihlavy se kvůli zácpě zpozdila o tři hodiny. Což se pravověrně nezávislým a „undergroundovým" festivalům stává; nejsme přece žádné Vary, že.  Snažil jsem se tedy dokonce sehnat telefony na moderátory večera, Jiří Havelku a Ondřeje Cihláře, aby mi mohli říct, v čem, jak a jestli byli při zahajování vtipní. Leč ani to se nepodařilo.

Takže jsem se jen večer prošel po náměstí, kouknul na pověstný obchodní dům Prior zabalený do fólie a přečetl si místní tisk, kde se opět rozjíždí debata, že by ho neměli jen zneviditelňovat, ale rovnou zbourat.

Festival pro mě ovšem začal nakoukáváním filmů dopředu v Praze. Ochutnávka ze středečního programu tedy zde:

Šedesátiletý Alexander Sokurov natočil přes 20 dokumentů a 30 celovečerních filmů. Začínal zároveň, nešlo o rozhodování mezi dvěma formáty. Tvůrce ovlivněný Andrejem Tarkovským a Alexandrem Solženicynem propracovává svůj minimalistický spirituální styl do krajností; snaží se jimi diváky zklidnit a „přepnout na jinou vlnu vnímání".

Jeho nejnovější počin Potřebujeme štěstí se odehrává ve vesnici v Kurdistánu, kam zavítal spolu s debutujícím Alexejem Jankowskim. Z tamní komunity si za hrdinku vybírá starou ženu - Rusku, která se z lásky ke kurdskému mládenci odstěhovala v 50. letech do neznámé krajiny a už nikdy neviděla svou rodinu. Pak ale manžela zastřelili a ji jako občanku SSSR poslali zpět do Ruska, kde se najednou cítila jako cizinka. „Mohlo by se tohle dnes stát jakékoli Evropance?" ptá se Sokurov.

Vzápětí ale obdivuje její smíření s osudem, překování překážek prací a obětováním se. Jak typické pro žáka Tarkovského, o němž bychom dnes řekli, že byl spíš mizogyn vyznávající názor v duchu: „Matko, ctím tě jako svatou, ale dři jak mezek, protože to je tvůj úděl."

Sokurov vyjadřuje fascinaci nad klidem dotyčné ženy („Nikdy nezhřešila a přesto měla tak těžký život. Já jsem nervózní, už když mi chvíli nestartuje auto.") i jejíma  očima, v nichž není ukryta nenávist. Jako paralelu a pointu k tomuto vyznávání „přírodních úkazů" vyjadřuje i obdiv ke stromu, který zakořenil u vodopádu a stále čelí náporům vody. „Co mu umožňuje přežít nápor té síly okolo?" Nebezpečné balancování na hranici otevřenosti a naivity zakončuje přiznaná režisérova úleva, že už odjíždí pryč a nikdy se do této země nevrátí.

Zdá se, jakoby Sokurovovi sloužily dokumenty jako přípravka na hrané filmy; jakési studie či črty, než bude namalováno velké plátno. Sokurov chce slyšet výpovědi typu „Postříleli je, a pak je pokryl prach pouště. Bůh je pohřbil" - protože se z toho pak v budoucnu dá udělat krásná scéna. Tu zde ovšem neuvidíme. Nic se neinscenuje, jen zachycuje.

Potřebujeme štěstí však není ani dokument ve stylu rubriky no comment na Reuters, jde o opravdu mezistupeň k hranému filmu. Sokurov se tu prezentuje coby absolutní autor, který k nám promlouvá svým hlasem jako neviditelný komentátor za obrazy. Nehraje si přitom na Boha, zdůrazňuje svou subjektivní pozici omezeného pozorovatele, který neví, co si má myslet o světě, který vidí.

Proto se tu stále opakují motivy nedostatku světla a žití ve věčném soumraku - což je typické i pro jeho hrané filmy. K tomu se připojuje motiv nedostatku vody a tepla. Záběry na ženu, která hněte těsto, umývá nádobí práškem, či vybaluje ze šátku umírající ptačátko, pomalu transcendují běžnou fyzickou realitu.

Na co zajít v Jihlavě: Reklama made in USA, únos britského prince i španělské mrtvoly

Otto Bohuš / ihned.cz / 25. října 2011 / 9.04

Kouzelnické číslo jako z uměleckého klobouku světoznámého performera Christa vytáhne dnes v Jihlavě 15. ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Organizátoři nechají zmizet Prior. Půjde ale hlavně o dokumenty, přinášíme proto 7 tipů na filmy, které by vám neměly ujít.

Po vzoru zahaleného Reichstagu dnes z hlavního jihlavského náměstí zmizí obludná budova Prioru. Léta tiše trpěnou komunistickou dominantu překryjí bílé ochranné sítě – alespoň na týden.

Sebevědomé gesto bude asi nejviditelnějším motivem jubilejního ročníku MFDF Jihlava 2011.

Festival v novém

Po finanční krizi, která poznamenala atmosféru i počet projekcí hlavně před dvěma lety, dnes festival působí svěžejším dojmem.

Redesignoval webové stránky, přidává další projekční místo (rekonstruované kino Sokol) a program 229 titulů už připomíná katalogy velkých akcí.

Jihlavská přehlídka se vždy profilovala jako přemýšlivý festival, kde autorské dokumenty narušují jednolitý hlas hlavních médií.

Podívat se na problémy z odstupu. Zjistit, zda jsou to vůbec problémy. A jestli jimi někdo vehementně nešermuje hlavně proto, aby zakryl problémy zcela jiné.

Z podstaty věci minoritní akce tak opět přivítá především věrné štamgasty „spřízněné volbou“. Diváky, kteří alespoň poslední říjnový týden v roce utáhnou doma mediální kohoutky oficiálních mýtů a odjedou na Vysočinu za trochou toho obrazoborectví.

7 tipů, které v Jihlavě zvednou ze židle

Nejlepší film, jaký kdy byl prodán (USA)
Režie: Morgan Spurlock
27. října – 22.30

Po Super Size Me (2004) další „akční“ dílo od neposedného Morgana Spurlocka. Pointa není v tom, že reklama a product placement je všude... ale jak moc jsme slepí vůči tomu, kdy se už vydává za realitu. Bizarní dokument.

Mrtvoly (Španělsko)
Režie: Ángel García del Val
26. října – 21.30

Zcela nekompromisní dokument, který byl ve Španělsku v době svého vzniku (1981) zakázán. Trailer na YouTube naštěstí není; všeříkající je sama fotogalerie na festivalových stránkách. Varování redakce: Film pouze pro náročné!

Pod sluncem tma (ČR)
Režie: Martin Mareček
28. října – 17.00

Dva čeští elektrikáři zavedli v roce 2006 proud do jedné odlehlé zambijské vesnice. Nyní se tam vrací... a nestačí si s dechem na nadávky. Marečkův „jemnovtipný“ dokument o střetu africké mentality s naším školským rozumem.

Zajetí prince Harryho (Velká Británie)
Režie: Alexander Marengo
28. října – 17.30

Co by, kdyby... Taliban zajal následníka britského trůnu. Alexander Marengo si ve svém dokudramatu pohrál s fikcí únosu prince Harryho – který v Afghánistánu coby kapitán skutečně nějakou dobu sloužil. Jaké bude výkupné?

Co(te)lette Film (Belgie, Nizozemí)
Režie: Mike Figgis
29. října – 22.30

Mike Figgis občas experimentování s obrazem přežene, ale toto mu sedlo. Soustředěný hodinový záznam představení choreografky Ann Van den Broekové zkouší, co vydržíte. Tři tanečnice na prahu extáze a tělesné bolesti.

Písně pro poválečnou dobu (Španělsko)
Režie: Basilio Martín Patino

Tak hořce sarkastický občas není ani Michael Moore. Zásadní dílo moderního španělského dokumentu (1971) vypadá jako filmový týdeník, který se šeredně vymkl kontrole. Však byl také poprvé uveden až po Frankově smrti.