Ji.hlava 2011: Doc-fi

MFDF Ji.hlava již mnoho let zkoumá hranice pole dokumentárního filmu, jeho prolínání například s filmem animovaným či experimentálním anebo nově se objevující progresivní televizní žánre reality.

Mnoho filmů uvedených v uplynulých letech ukázalo také sílící trend mísení dokumentu a fikce, který může mít různorodé podoby, třeba důsledné hrané rekonstrukce v žánru dokudramatu, filmy využívající dokumentární konvence k vytvoření smyšleného sdělení nazývané mockumenty, fikční filmy s improvizovaným dějem, dokumenty se značným podílem inscenace a mnoho dalších. Sekce Doc-fi už druhý rok vytvořila pevný prostor v programu pro filmy hrané, které využívají prostředky a postupy příznačné pro dokument.

Přesná kamera v snímku Lung Neaw navštěvuje své sousedy sleduje v dlouhých výjevech situace a setkání, rituály každodennosti, rozhovory, koupání, dlouhou chůzi i prodlévání na místě. S Lung Neawem, který byl dlouhá léta před důchodem farmářem na rýžových polích, prochází mezi vesnicemi a jeho sousedy, a vykresluje precizní obraz thajského venkova. Střídá úhly a velikosti pohledu v takové harmonii s pozorovanými situacemi, že navozuje pocit bezprostředního svědectví. Režisér Rirkrit Tiravanjia se pro festival v Benátkách, kde měl film letos premiéru, vyjádřil ke své motivaci ponořit se tímto příběhem do prostředí venkova: „Postava pěstitele rýže, která symbolizuje životní pouť, se objevuje v mnoha thajských filmech. Melodrama vypráví příběh chudého farmáře, který se přestěhoval do města, snaží se vyžít z toho mála, co má, a vyšplhat se po společenském žebříčku do téměř nedostižné vyšší společenské třídy. Romantický příběh lásky představuje neviditelnou nitku transcendence – chlapci a dívky z bohatých rodin se zamilovávají do chlapců a děvčat z vesnice, neboť jim připadají jiní a oduševnělí. Střední třídy nedokážou situaci přijmout – v tu pravou chvíli se však objeví moudrý stařec, pochopí, jak se věci mají a všechno napraví“.

Alessandro Comodin otevírá film Giacomovo léto patnáctiminutovou scénou chůze lesem, když dvojice protagonistů hledá jezero. Celý snímek byl natočen pouze na jednu kameru, čímž je umocněn deníkový charakter scén, v rámci nichž vzniká pocit téměř reálného času. Trpělivé sledování situací mezi dvěma mladými lidmi má intenzitu ve všech drobnostech jejich komunikace a chování. Časopis Variety o filmu napsal: "Snímek Giacomovo léto režiséra Alessandra Comodina připomíná malátné odpoledne zalité sluncem. Skalní příznivce výrazného režisérského přístupu bude tato směsice dokumentu a hraného filmu bavit, běžným divákům přijde snad až příliš rozvláčná. Snímek sleduje hluchého mladíka a jeho kamarádku, jak se prochází po lese skrápěném slunečními paprsky, jak se cákají v chladné řece, a za soumraku se vydávají na karneval. Film jako by se vpíjel do jednotlivých obrazů a zvuků. Dramatický vývoj a příležitost hledat ve filmu hlubší význam přichází až s pozdním, nečekaným zvratem."

Snímek Lidé, kterými jsem mohl být a možná jimi jsem nizozemského režiséra Borise Gerretse byl oceněný na mnoha filmových festivalech. Ve filmu natočeném v ulicích Londýna výhradně na mobilní telefon s improvizovanými scénami je výrazným příznakem režisérova přístupu blízkost ke třem zobrazovaným postavám. V improvizovaných rozhovorech s nimi se opakovaně vrací motiv osamělosti. Mauro Andrizzi, který za své Krátké filmy z Iráku získal v Ji.hlavě Cenu za nejlepší světový dokumentární film 2009, sleduje ve svém novém snímku Accidentes gloriosos devět různých příběhů, jimiž prostupuje téma hraniční proměny a smrti. Například příběh muže, jemuž transplantují srdce, anebo ženy, jež dostane poslední dopis od svého manžela, který umrzne na polární expedici. Na festivalu v Benátkách získal cenu za nejlepší středometrážní film v rámci sekce Orrizonti.