Soutěžní sekce Opus bonum

Sekce Opus bonum je každoročním průhledem do dokumentárního kinematografu na celém světě. Nejen napříč kontinenty, ale především napříč palčivými tématy, která za uplynulý rok provokovala dokumentaristy, a napříč styly, jimiž se autoři ke skutečnosti vztahují.

Důraz na autentické vykreslení a detailní přiblížení prostředí a situací v přesném jazyku kamery byl příznačný pro širší celospolečenská témata. Otázky dekolonizace a následného uspořádání kdysi belgické republiky Kongo zaznívají ve filmu Přízraky. Dramatické vyprávění Bengálský detektiv zase odhaluje alarmující absenci systematické a rychlé práce policie, jež by měla být oporou demokratického režimu v obraně svobod občanů přelidněné Indie. Klidněji plynoucí Zámek ukazuje fungování letiště jako prostoru i instituce a noří se do intenzivních scén, jako je třeba výslech mladého pašeráka kokainu.

Vizuálně hravé byly snímky, které tematizují paměť, proces zobrazování či vidění. V Oslepení jsou prostory, věci i lidé zredukováni na své obrysy a zvýrazňované mechanické vlastnosti filmového materiálu upoutávají pozornost na hmatovou zkušenost, která vyvolává obrazy vnitřní. Kanadský režisér Steve Sanguedolce ve svých předchozích snímcích pracoval především s rodinnými filmy a Mike Hoolboom na něm obdivuje spojení „nevyhnutelnosti osobního na jedné straně a historického vědomí na straně druhé, imaginace až romantických kvalit a pomíjivých forem každodennosti.“ Básnivá úvaha zkušeného portugalského režiséra Marcela Felixe nad rostlinami a jejich trvalým zachováním v antiutopické vizi Archa ráje, v níž hrozí, že se paměť země rozpadne, si analogicky všímá i procesu uchování filmů.

Výraznou tendenci zastoupily dokumenty opírající se o výsostně osobní až intimní zkušenost samotného filmaře anebo zobrazovaných postav – citlivé vykreslení mikrosvěta umožňuje velkou blízkost k postavám a intuitivní divákovo prožívání rozvíjeného tématu. Vitální žena, která pro ostatní ztělesňuje pocit domova, negramotná Teta Fatima se v pohledu svého vnuka v osobním filmu Babička, tisíckrát projevuje jako pevný bod rodiny i bejrútské čtvrti, v níž bydlí. Scény, v nichž je nenásilně tematizovaná úcta k rodičům a starým rodičům, střídají výjevy s posloucháním nahrávek, kde zemřelý manžel Fatimy improvizuje na housle, a do obrazu životní energie tak vstoupí i smutek. V Epilogu sledujeme rok života nevyléčitelně nemocné Neel, její prožívání vzácného času, reflexi této hraniční situace a také vztahy v rodině, v níž každé ze tří dětí těžkou situaci nese jinak. Dopis z Německa úsporným stylem, ale působivě zprostředkovává dojmy tří mladých žen z postkomunistických krajin, které v Německu vydělávají jako prostitutky – nenávidí prostředí, do něhož původně jely za představou lepšího života, popisují detaily své všednodennosti, motivace svého setrvání i pocity provázející jejich práci. Příběhy z dopisů rámují obrazy prostředí, v nichž se ve dne či v noci pohybují. V deníku Vikingland režisér pracuje s VHS osobními záznamy, které natáčel námořník na trajektu. Videozáznam je zde použitý jako found footage, kde na rozdíl od domácích filmů na celuloidu má každý záběr v rohu vetknutý datum a hodinu, a tak vidíme v přesných časových souřadnicích život v komorním prostoru na moři, včetně štědrovečerní večeře.